Jak fungují ruské vybuchující Sarmaty ?

Teoretické důvody neúspěchu raketového systému Sarmat II: Komplikace spojené s inovativním superkavitačním pohonem?

V posledních letech se svět stal svědkem rostoucího napětí a soupeření mezi velmocemi v oblasti hypersonických a mezikontinentálních balistických raket. Jedním z nejvíce diskutovaných projektů v této oblasti je ruský raketový systém Sarmat II, který měl být technickým vrcholem vojenské inovace a schopností. Tento nový systém byl prezentován jako zbraň s nadstandardními manévrovacími schopnostmi, kterou měly západní protiraketové systémy jen stěží zachytit. Avšak opakované zprávy o selhání při testech a dokonce o explozích před samotným startem vyvolaly spekulace o tom, co za tímto neúspěchem stojí.

Jednou z možných příčin může být technologická inovace v podobě superkavitace, kterou Rusko mohlo aplikovat na řízení rakety. Superkavitace, původně vyvinutá pro námořní torpéda (například torpédo Škval), umožňuje torpédu dosáhnout vysoké rychlosti díky tomu, že se pohybuje uvnitř kavitační bubliny – prakticky ve vakuu, které minimalizuje tření s vodou. Při aplikaci superkavitace na raketový systém ve vzduchu by se mohly objevit zásadní technické problémy.

Možné problémy při nasazení superkavitace ve vzduchu

Superkavitace je velmi specifická technologie, která funguje spolehlivě v kapalném prostředí, kde je tření výrazně větší než ve vzduchu. Ve vzdušném prostředí však mohou na tuto technologii působit úplně jiné fyzikální podmínky, především rozdíly v hustotě a teplotě. Například v podmínkách vyšší teploty může dojít ke zmenšení průměru trysek pro kavitační plyny, což by vedlo k rychlému zvýšení tlaku uvnitř systému.

Takový náhlý nárůst tlaku by mohl vést k neúspěchu celého systému ještě před startem. Tlak kavitačních plynů by totiž mohl narůst tak rychle, že by se systém nestihl přizpůsobit nebo efektivně regulovat. Tento proces by vedl k fatálnímu přetížení celé raketové konstrukce, což by mělo za následek výbuch. Jelikož rakety jsou plné vysoce hořlavých pohonných látek, jakýkoliv problém s regulací tlaku by mohl vést k destruktivnímu selhání již na rampě.

Absence mechanických řídících prvků: další komplikace?

Dalším faktorem, který by mohl přispívat k těmto neúspěchům, je absence tradičních mechanických ovládacích prvků. Raketa Sarmat II se zřejmě nespoléhá na běžné řídící prvky, jako jsou křidélka či stabilizační plochy. To by teoreticky mohlo přispět k její vysoké manévrovací schopnosti, avšak v kombinaci se superkavitačním pohonem by absence těchto prvků mohla výrazně zvyšovat riziko nestability. Pokud by systém nefungoval přesně podle očekávání, rychlá korekce trajektorie by mohla být nemožná.

Politické důsledky a hon na obětní beránky

Není náhodou, že po sérii neúspěchů začal ruský režim zatýkat vědce, kteří se na vývoji hypersonických a balistických systémů podíleli. Tito inženýři a vývojáři, kteří měli přinést technický zázrak, byli pravděpodobně obviněni z neúspěchů programu, ačkoliv za selháním stála spíše nedostatečná pochopení fyzikálních limitů a nedotažené technologické inovace. Místo skutečného vojenského pokroku se režim ocitl v situaci, kdy tyto inovace spíše „odzbrojily“ vlastní kapacity, než aby vytvořily neporazitelnou zbraň.

Závěr

Ačkoliv detaily o skutečném technickém stavu systému Sarmat II zůstávají utajené, teoretická kombinace superkavitace a absence mechanických řídících prvků ve vzdušném prostředí může vysvětlit časté problémy při testech. Případné problémy s regulací tlaků a změnami průměru kavitačních trysek by mohly vést k explozím ještě před startem. Pokud Rusko nezvládne tuto technologii zdokonalit, stane se Sarmat II příkladem toho, jak nebezpečné může být pokoušet se kombinovat neotestované technologie ve vojenském prostředí.

A kombinace V2 s torpédem Škval fungovat asi nebude….